Baldur's Gate 2: Shadow of Amn

Nejlepší RPG všech dob?

Nedávno vyšlá Divinity: Original Sin od belgického studia Larian mě donutila se zamyslet nad jedním z nejlepších RPG všech dob, Baldur's Gate, konkrétně jeho inkarnaci Shadow of Amn, tedy druhý (a poslední, pokud nepočítáme datadisk Throne of Baal a HD remake) díl série. Chci hned na začátek říct, že série Baldur's Gate je série mého dětství a je to jedna z prvních her, která ve mě vzbudila vášeň pro fantasy RPG hry a pro dračí doupě. Přesto však chci na tohoto giganta pohlédnout objektivně a zjistit, kolik nostalgie je ve chválení Baldur's Gate.

Každý ví, že tato a mnohé jiné hry by neexistovaly bez Garryho Gyaxe, tvůrce Dungeons and Dragons, nejčastěji zde v Česku překládáno jako Dračí doupě, byť je třeba si na rovinu ujasnit, že české Dračí doupě od Altaru je trochu mutace a modifikace. Princip je však zcela stejný, takže není třeba příliš hipstersky řešit názvosloví. Tyto hry, také označovány jako "pen and paper RPG," mají enormní výhodu oproti jakékoliv digitální hře, mají potenciál zcela povolit uzdu vaší fantazii a dovolit vám mnoho věcí, které by byly příliš složité, neboť programátoři nemohou myslet zcela na všechno. Prozatím neexistuje hra, která by dokázala toto zcela simulovat. Existují hry, které jsou tomu blízko a povětšinou nemají příliš mainstreamový ohlas. Jsou to především kontingentní roguelike hry jako Nethack nebo "praotcové MMORPG" MUDy.

Minimalistický vzhled Multi-user dungeonu

Tedy hned na začátek je třeba vědět, že Baldur's Gate není dokonalý převod Dungeons and Dragons. Je to však zábavný převod. Koneckonců nikdo vás nenutí užívat pravidla pen and paper RPG her do posledního puntíku. Je zcela na hráči, pokud se rozhodně udělat z hry akční RPG nebo zcela zminimalizuje RPG systémy, které neúnavnými aritmetickými operacemi mohou poněkud vyčerpávat. "Homebrew systémy," tedy systémy, které si člověk udělá sám doma jsou dobrý příklad takového jednání. Čím tedy Baldur's Gate a mnohé další RPG od Black Isle a Bioware zaujal? Co bylo to, co lidé nejčastěji citují jako klad?

Většinou to bývá příběh, nelineárnost, rozlehlost, taktické souboje a atmosféra dobrodružství a velikosti. Začneme tedy postupně. Příběh ve skutečnosti není až tak originální. Ale je rozlehlý a to je dost důležitý fakt. Když vezmeme v potaz, že si můžeme exportovat postavy z prvního Baldur's Gate a přenést jej do dvojky, je jasné, že příběh na sebe navazuje a proto se roztahuje přes několik her. V dnešní době existuje velmi málo her, co tento koncept stále kultivuje. Příkladem budiž Mass Effect od Bioware. Nechci se příliš rozepisovat o detailech příběhu, myslím, že to není až tolik podstatné pro jakoukoliv recenzi a může to dostatečně pokazit zážitek ze hry. Mnoho herních recenzentů tlachá příliš dlouho o nedostatcích příběhu a pletou si trochu primární koncentraci her, kterou je hratelnost. Je třeba si uvědomit, že já osobně jsem ve spektru lidí, kteří věří, že příběh u hry je důležitý a nemá být kompletně potlačen, ale hra s dobrou hratelností je vždy mocnější než hra s dobrým příběhem. Hra s dobrým příběhem, ale se špatnou hratelností je interaktivní film.

Nightrap byla velice kontroverzní hra a byla v podstatě interaktivním filmem.

Doopravdy půvab příběhu Baldur's Gate je spíš ve vedlejších úkolech. V uličkách vašeho přesvědčení. Co je komu po velkém proroctví, když každé město poskytuje barvité charaktery se zajímavými úkoly, všude jsou NPC, které se k vám rády přidají, ale budou za to pravděpodobně něco chtít v budoucnu. Nesmíme ani zapomenout nechvalně proslulé romance, které později povedou k tradici romancí v Bioware RPG hrách. Tento jev, kdy hlavní úkoly blednou co do zábavnosti v kontrastu s úkoly vedlejšími je ve skutečnosti docela častý v rozsáhlých RPG hrách. Stačí si vybrat libovolnou hru ze série Elder Scrolls, myslím, že tento efekt bude patrný (a koneckonců nejsem jediný, kdo to tvrdí). Ale nelze křivdit ani hlavnímu příběhu. Byť je trochu klišovitý, má skvělé momenty a vynikající dramatické okamžiky rozhodnutí. Obzvláště dobré jsou dialogy s nepřítelem těsně před obrovskými bitvami (byť nejdou přeskočit a pokud vás Irenicus zabije tucetkrát, nejste příliš odvázaní z té samé nekonečně opakující se debaty). Dialogy jsou poutavé a možnosti nejsou stupidní, tak jak tomu někdy bohužel bývá. Nedosahují však kvalit Planescape: Torment, jiné zcela úžasné, odlišným způsobem, Black Isle hry.

Jelikož je dnes běžné, aby hra šla dohrát za jedno odpoledne, RPG staré školy, jako je třeba i Baldur's Gate září. Jejich herní doba se může vyšplhat až do stovky hodin herního času. To je pro mnohé i odpudivý rys. Každý preferuje trávit čas jinak. Všechno je posazené na tom, do jaké míry vám připadá hraní jako ztráta času. Čím větší inklinace k tomuto názoru, tím menší doporučení mohu dát ke hraní jakýchkoliv her ze staré školy (nejen RPG, i obyčejné plošinovky z devadesátých let hodně testují lidskou trpělivost). Rád uvažuju o Baldur's Gate jako o velké knižní fantasy sérii, která se nesnaží až tolik bořit zdi, ale udrží vaši pozornost. Z velké části je to i díky nezapomenutelným charakterům, které dost často naznačují, že vývojáři nebrali hru až tak moc vážně. Humor je ve skutečnosti v dostatečné míře: netrivializuje velké proroctví, které se nad hrou vznáší, ale současně není trapný, slabý nebo dětinský. Má smysl a opodstatnění. Někdy může dosahovat trochu nádech nucené komické úlevy (hlavně Minsc), avšak držím se přesvědčení, že k Baldur's Gate patří, stejně tak jako patří k Falloutu 2. Nedávno jsem se setkal s názorem, že kupříkladu Fallout by měl zůstat temný, jako jeho předchůdce, ale myslím, že právě kontrastní humor je jedním z nejlepších.

Fallout je temná hra. Nebo není?

Ohledně romancí, celé kouzlo spočívá jen v tom, že máte možnost získat srdce jedné z vaších postav. Jak jsem již napsal, jedná se nyní o tradici v Bioware hrách: Dragon Age, Knights of the Old Republic, Mass Effect a mnoho dalších her tuto možnost má. V Baldur's Gate jsou ještě roztomilejší a méně sexuální než v dalších titulech, protože se dějí především prostřednictvím textu, takže je to jen jako čtení fantasy romatnické povídky. Tím nechci říct, že to je špatné, kolikrát je toto lepší přístup, než otírání se o sebe v kombinézách v Mass Effectu, kde vidíme, že tvůrci se až příliš báli amerických stanic jako FOX, že by z nich udělali skandální kontroverzní človíčky, kteří prodávají malým dětem sexuální materiál. Ale toto není důležité pro tuto úvahu nad Baldur's Gate, je třeba však zmínit, že to zde existuje, protože pokud se nemýlím, byla to první slavnější hra, která tuto možnost zavedla (především aspekt volby).

Co je však doopravdy důležité na Baldur's Gate je jeho taktická povaha bojů. Boje sice nejsou tak časté jako v Icewind Dale, ale rozhodně jdou důležité a náročné. Pokud si nainstalujete WEIDU mód Tactics, tak se stane Baldur's Gate nejtěžším RPG všech dob. Jde o to, že v této hře skutečně musíte uvažovat, který tah je nejvhodnější, obzvláště pokud hrajete na obtížnost "pravidla." Největšími výzvami se brzy stanou opravdu mocní mágové, kteří budou užívat eventuality, magické ochrany a mnoho jiných delikates, které jsou trnem v oku válečníkům. Proto je důležité mít vyváženou partu a skutečně dobrý přehled, kdy je dobré užít jakou věc. Nedosahuje to kvality soudobého Divinity: Original Sin, ale stejně zde najdeme spoustu "logiky fantasy," jako například citliví trollové vůči ohni nebo golemové, kterým jde ublížit jen nemagickými zbraněmi (Throne of Bhaal). Boje jsou dynamické, náročné a mohou se stát i frustrujícími, ukládat během nich není možné.

Klepetnatci okroví (Umber hulks) jsou otravné kreatury, dovedou zmást velkou část skupiny.